Malmédský masakr představuje jedno z nejznámějších válečných zvěrstev druhé světové války, kdy jednotky Waffen-SS zavraždily americké válečné zajatce během bitvy v Ardenách.
Podzimní mlha měla skrýt porušování válečného práva
V prosinci 1944 zahájila německá armáda ofenzívu v Ardenách, známou jako „Unternehmen Herbstnebel“ (Operace Podzimní mlha), s cílem zvrátit nepříznivou situaci na západní frontě. Tři německé armády měly překvapit spojenecké síly a dosáhnout Antverp, čímž by přerušily hlavní zásobovací linie Spojenců. Adolf Hitler označil tuto ofenzívu za „nejvýznamnější bitvu v rozhodující válce na život a na smrt“.
Během příprav na ofenzívu vydal Hitler pokyny k „bezohledné tvrdosti“, což vedlo k tomu, že někteří velitelé, včetně Josefa „Seppa“ Dietricha, předávali svým jednotkám rozkazy ignorovat pravidla válečného práva.
Skupina Kampfgruppe Peiper
Skupina Kampfgruppe Peiper, vedená SS-Standartenführerem Joachimem Peiperem, byla součástí 1. SS-Panzer-Division „Leibstandarte SS Adolf Hitler“ a čítala přibližně 1 000 mužů a 100 obrněných vozidel. Jejím úkolem bylo rychle postoupit k mostům přes řeku Mázu u Huy a otevřít koridor pro následující jednotky. Mnoho členů této jednotky mělo zkušenosti z bojů na východní frontě, což ovlivnilo jejich přístup k vedení války.
Masakr zajatých Američanů
Dne 17. prosince 1944, druhý den ardennské ofenzívy, narazila skupina Kampfgruppe Peiper poblíž křižovatky Baugnez, asi 4 km jihovýchodně od Malmedy, na konvoj amerických vojáků z 285. polního dělostřeleckého pozorovacího praporu. Po krátkém boji byli Američané zajati a shromážděni na poli u křižovatky. Přesný průběh následujících událostí není zcela jasný, ale svědectví naznačují, že němečtí vojáci zahájili palbu na zajatce z kulometů a palubních zbraní vozidel. Následně přeživší dobíjeli zblízka. Celkem bylo zabito nejméně 82 amerických vojáků.
Neberte zajatce z řad SS
Masakr v Malmedách měl okamžitý dopad na morálku spojeneckých jednotek. Informace o něm se rychle rozšířily a vedly k odvetným akcím ze strany některých amerických jednotek, které přestaly brát zajatce z řad Waffen-SS. Například 90. pěší divize údajně systematicky popravovala zajaté příslušníky Waffen-SS, což vedlo k nutnosti vydat rozkaz, aby byli tito zajatci ponecháni naživu pro získání informací.
Soudní procesy v Dachau
Po skončení války byli členové Kampfgruppe Peiper, kteří se podíleli na masakru, postaveni před soud v rámci tzv. Malmédského procesu, který probíhal od 16. května do 16. července 1946 v Dachau. Celkem bylo obžalováno 73 členů Waffen-SS, včetně Peipera a Dietricha. Všichni byli shledáni vinnými; 43 bylo odsouzeno k trestu smrti, 22 k doživotnímu vězení a zbytek k trestům od 10 do 20 let odnětí svobody.
Nicméně proces byl později kritizován kvůli údajným nesrovnalostem a obviněním z použití nátlaku při získávání přiznání. Americká vyšetřovací komise tato obvinění prošetřila a zjistila, že některé vyšetřovací metody nebyly korektní, což vedlo k přehodnocení trestů. Do roku 1951 byla většina trestů smrti změněna na doživotí nebo kratší tresty a do roku 1956 byli všichni odsouzení včetně Peipera propuštěni na svobodu po intervenci „lovce komunistů“ McCartyho a i samotného Hitlerova generála Heinze Guderiana.
Práce pro Porsche
Peiper byl propuštěn v roce 1956 po 11 a půl letech ve vězení. Začal pracovat u firmy Porsche a dotáhnul to díky Ferrymu Porsche až na tajemníka společnosti. Po protestech mocného odborového svazu IG Metall, který nehodlal připustit ve vedení firmy nacistického zločince ale odchází se šetiměsíčním platem v kapse. Stává se nezávislým prodejcem firmy Volkswagen v Reutlingenu, později v Offenburgu a Freiburgu.
Stále nacistou
V dubnu 1967 se vrací do Stutgartu a v rozhovoru s francouzským novinářem ve stejném roce dal jasně najevo své pocity:
„Byl jsem nacistou a zůstávám jím… Dnešní Německo už není velký národ, stalo se provincií Evropy. Proto se při první příležitosti usadím jinde, bezpochyby ve Francii. Francouzi mě nijak zvlášť nezajímají, ale Francii miluji. Ze všeho nejvíc mi bolí materialismus mých krajanů.“
Identita odhalena
V roce 1968 absolvoval soud, kdy byli on a jeho dva bývají důstojnící obviněni ze zabití italských civilistů v roce 1943. Byl osvobozen pro nedostatek důkazů. Během zimy 1970/71 se Joachim se svou ženou přestěhovali do Traves ve Francii, kde mu úřady se znalostí jeho minulosti povolily pobyt do konce února 1977.
21. června 1976 se v městečku traves objevily letáky s nápisy: „Lidé z Traves, válečný zločinec, SS Peiper je mezi námi!“ Text letáku vyzýval k jeho vyhoštění z Francie a následující den otiskly celostátní noviny l’Humanité článek v podobném znění. Během několika dní se přidala většina francouzských a dokonce i některé mezinárodní noviny a stěny a povrchy silnic v oblasti byly potřeny svastikami, runami SS a Peiperovým jménem.
13. července obdržel dopisy a telefonáty, kde mu bylo vyhrožováno, že jeho dům bude spálen i s jeho psi, ale výhružky smrtí se neobjevily. Peiper zůstával v klidu, byl ozbrojen Coltem .38 a puškou ráže .22. Navíc neveřill, že lidé co mu vyhrožují budou ochotni svoje výhružky splnit. Os majitele domu, též bývalého německého důstojníka dostal navíc brokovnici.
Smrt v ohni
14. července na Den dobytí Bastily Peiperův dům vzplál, povolaní hasiči nebyli schopni okamžitě hasit, protože jim nefungovalo čerpadlo. Když se konečně v ranních hodinách povedlo dům uhasit, v troskách domu bylo objeveno těžce popálené tělo, které se žárem smrsklo tak, že bylo stěží rozeznatelné. Okolo těla ležely zbraně, které Peiper použil ve snaze ubránit se útočníkům. Hodinky na těle bývalého důstojníka se zastavily v 1:07 po půlnoci.
Odborníci na žhářství posléze objevili tři zdroje požáru a jeden Molotovův koktejl. Vyšetřování ukázalo, že nacista se bránil střelbou ze všech svých zbraní aby zabránil žhářskému útoku. Poté se vrátil do domu, aby zachránil doklady a oblečení své ženy. Tyto věci vyhodil z oken a pokračoval v palbě, ale přemožen kouřem zůstal v ohnivém pekle svého domu.
K žhářskému útoku se přihlásila neznámá skupina The Avengers.
Památka obětí
Na místě masakru v Malmedách stojí dnes památník a muzeum, které připomínají oběti této tragédie a slouží jako memento hrůz druhé světové války.
Zdroj: Warfare History Network, Wisconsin Veterans Museum, The Library of Congress
Autor/Licence fotografie: By Unknown author or not provided – U.S. National Archives and Records Administration, Public Domain